JARNÍ SBÍRKA

(Poezie v próze)

© 2003

 

Židle v kavárně „U Dřevěného stolu“

 

Denně se setkávám s mnoha lidmi.Každý je jiný a přitom jsou tak stejní.Jsou malí, velcí, tlustí, tencí…Srdce mají velké, naplněné láskou nebo malé a uzavřené. Znám jich opravdu hodně. Některé už déle, jiné znám jen malou chvíli. Je o mě velký zájem. Bodejť by ne. Jsem krásná, mám na sobě stylové barvy. Jak se říká jsem prostě „IN“.

Vnímám každý dotek těl, jež jsou mi tak známá.

Vnímám pozornost každého, co na mě se dívá.

Vnímám velké teplo, co z lidí zářívá.

Ač znám city lásky, ač jsem krásná, až je o mě velký zájem, nikdy mě nebude nikdo milovat. A až o mě zájem nebude, skončím bůh ví kde a bůh ví jak.

Jsem a budu navždy sama.

 

 

1.máj

 

Otevřela jsem oči. Bylo mi krásně. V pokoji bylo chladno, ale zároveň byl naplněn teplem. Začínal nový den. Venku byla sice ještě tma, ale ptáčci už byli čilí a zpívali ranní písně. Naklonila jsem se nad Tebe. Cítila jsem Tvůj dech. Byl nejvyšší čas se rozloučit. Alespoň na chvíli. Seskočila jsem na zem. Byla strašně studená. Celým mým tělem proběhl mráz. Podívala jsem se na Tebe a šla jsem zpátky na svůj pokoj. Tu cestu jsem znala nazpaměť. Mohla bych po ní jít i poslepu. Ze začátku jsem se bála,  že mě někdo uvidí, ale sestry to asi nevěděly. Nebo spíš dělaly, že to nechtějí vědět. Kdo ví?! Byla jsem strašně šťastná. I když na tomhle místě asi člověk moc šťastný není. Já ale byla.

Lehla jsem si k sobě do postele a na chvíli ještě usnula. Byl krásný den.

Na snídani jsem snědla své prášky a šla na procházku do parku. Přemýšlela jsem, jak se toho tolik změnilo. Když mě sem přivezli, bylo to strašný. Byla jsem vyhublá, pod očima kruhy a na celém těle jizvy, modřiny a škrábance. K tomu všemu sebevražedné úmysly. Diagnóza: Maniodepresivní psychóza. Tenkrát se mi chtělo strašně umřít. Myslela jsem, že to nepřežiju a dřív nebo později to zabalím. Jenže pak jsem Tě potkala. Hnusného feťáka, který utíkal pryč od problémů, ale dostával se do ještě větších. Byl jsi tu už dva roky. Dneska tu už budeš třetím. Myslela jsem na Tebe a dostala chuť na Tvé sladké polibky.

Otevřela jsem dveře od Tvého pokoje a přímo do náručí mi vlítla ta vyhublá holka, co tu byla teprve pár týdnů. Vypadala strašně. Vůbec se ale divím, že ji takhle pouštěli, kam se jí zachtělo. A tady jsme ji potkala už po několikáté. Neležela mi v hlavě. Prostě hledala nové přátelé a nejsnazší to bude asi u těch, co ví, na čem je a co si prožila. Řekli jsme si ahoj a já šla za Tebou, mým medvídkem. Objal jsi mě. Tvé dlouhé, prstýnkové vlasy mě taktéž objaly a já jsem byla opět šťastná. Celý den jsme strávili každý po svém. Stereotyp jako vždycky. Terapie, cvičení a terapie. Jen večery měly svůj originální a nekončící program. Dneska to byl prvomájový karneval. S maskou jsem se moc netrápila, jen jsem si z kousku papíru udělala škrabošku a pomalovala ji všemi možnými barvami, které jsem našla. S oblečením jsem se moc netrápila. Džíny a tílko postačí.

Vešla jsem do sálu a uviděla tě. Začali hrát pomalou a krásnou písničku. „….kdo vymyslel nebe, kdo vymyslel hvězdy, koho napadl měsíc? ....děkuju mu za to, děkuju za tu krásu, za krásu, kterou můžu prožívat po tvém boku, s tvým srdcem, s tvou láskou….“ zpívalo se v písničce a my se už vlnili na parketě. Když byl ten 1. máj chtěli jsme jít ven, políbit se pod rozkvetlou jabloní a užít si tu krásnou, jasnou, měsíční noc. Byl krásný večer.

Půl hodiny jsem tě neviděla. Chyběl jsi mi. Rozhodla jsem se projít po léčebně. Blížila jsem se k tvému pokoji a slyšela výkřiky a vzdechy. Byly naplněné vášní a velkým citem. Cestu k Tobě jsem znala nazpaměť, ale teď jsem se bála přiblížit. Dveře byly pootevřené. Oknem pronikal měsíční, úplňkový svit. Podívala jsem se dovnitř. A uviděla ji. Tu dívku, kterou jsem tu potkávala v poslední době, jak se svíjí na Tvé posteli.

To mi stačilo. Rozběhla jsem se po chladné a smutné chodbě. Pro slzy v očích jsem ani neviděla. Doběhla jsem do umývárny. Postavila se před zrcadlo. Uviděla jsem holku, která pláče. Má velké černé kruhy pod očima, místo slz jí však teče po tváři krev. Ne, to ne. Natáhla jsem obě ruce a velkou silou do zrcadla praštila. Rozbilo se. Střepy spadly na podlahu. Sedla jsem si. A dívala se na své ruky, své nohy a na kusy střepů ze zrcadla. Chtěla jsem jen, aby mě měl někdo rád, abych mu mohla důvěřovat, aby tu byl pro mě. Chtěla jsem toho moc? Jediný, kdo mě má rád jsou jen ty ostré předměty, co se už tolikrát procházely mým tělem, co už tolikrát vyznávaly lásku mým nohám, mým rukám. Vzala jsem do ruky jeden ze střepů a začala si řezat nohy. Byl to krásný pocit, nemohla jsem uvěřit, že to ve mně zase ožije a já se budu cítit takhle… Takhle báječně. Otevřela jsem si žíly. Lehla jsem si do těch všech střepů a sledovala, jak mi krev teče po těle. Umírala jsem v tom nejkrásnějším stavu.

 

Našli ji až ráno. Ležela ve velké louži temné krve. V tváři měla tak šťastný výraz. Kdo to mohl udělat? Kdo mohl zabít tak krásné a něžné stvoření. Jen psychopatický a bezlítostný vrah. Snad ten vrah, co seděl na lavičce pod rozkvetlou jabloní a při svitu měsíce čekal na svou milou?… Tak ten snad…


 

Beze slov

 

Mlč už! Nemluv tolik.

Podívej se, jak je dneska krásně.

Pojď, budeme chvíli zticha. Prostě jen tak.

Vychutnej si ten pocit krásné letní noci.

Ten čerstvý teplý vzduch.

Všechnu tu touhu naplněnou v jednom malém polibku.

Tu vůni našich těl.

Sílu v jednom doteku.

Lehkost naší společné myšlenky.

Máš oči, jako dvě velké zalité studánky.

A tvé rty jsou jako slunce za pravého poledne,

teplé a hřejivé.

V té tvé dlani má ruka lehce zabloudí.

V tvém srdci však mé srdce stálé místo má.

Jsme jako Noc a Den.

Jeden bez druhého být prostě nemá.

 


 

Dům s klíčovou dírkou

 

Tak to je ON. Je to strašně zvláštní. Vypadá pořád stejně. Stojím před ním a vůbec nic mě nenapadá. Chci jít dovnitř. Klíč pořád pasuje. To je náhoda. Stojí tady už tak dlouho. Bez povšimnutí. Procházím mým domem. Na prázdných stěnách visí obrazy. Obrazy černobílé a zašlé. Je to už tak dávno. Pozorně zkoumám jeden obraz za druhým. Občas mám hřejivý pocit, občas mě zamrazí v zádech. Nejdřív se mi nechce, ale pak přece jen vyjdu staré dřevěné schody. A jsem tu. Pokoj neobvyklého tvaru, šedivé stěny, zem už špinavá a prošlapaná. Přes okno už se  dlouho nikdo nedíval. Uprostřed stojí židle. Jakoby tu snad na mě čekala. Sednu si na ni, zavřu oči a poslouchám…

Ticho, to ticho ale prolomí tvrdá hudba, která se láme o stěny. Za chvíli slyším hlasitý smích, který se střídá s nadávkami. Stěny začínají vlhnout slzami, ale v zápětí je vystřídá opět hlasitý smích a pocit štěstí a radosti.

Vzpomenu si na obrazy dole a před sebou uvidím postavu s dlouhými vlasy. Pohybuje se kolem mě a strašně rychle se mění… z malé holčičky až po dospělou ženu. Která krůček po krůčku, prošlapává si svou cestičku, stejně tak jako já jsem opatrně našlapovala na staré dřevěné schody.

Pociťuji první zklamání, které asi zažívá, když ji vidím choulit se v křesle. Hřeje mě její smích a štěstí, když ji vidím s diplomem v ruce. Mé srdce přímo jásá, když se strojí do svatebních šatů po chvilce uslyším křik dítěte… Je šťastná a já s ní. Život jí ještě připraví bolestné rány, ale ty opět vystřídá pocit štěstí a bezpečí.

A pak uvidím světlo, které se odráží od zrcadla. Vstanu a podívám se do něj. Je v něm vidět další obraz. Tento je však barevný a plný života. Je v něm opět dívka se celou svou rodinou.

Všichni jsou šťastní a já s nimi.

Nic

 

Já už ale nikomu, ani ničemu nepatřím. Jsem pouhé nic, nicka co nic neváží, nicka, co už nic nemá a nic mít nebude.

Ležím na smetišti, zahrabaný v dalších nickách. Je nás tu spousty. Bývaly časy, kdy jsem byl někdo. Ale pak se najednou objevily velké kleště, vyrvaly mne z mého místa, rozmačkaly a odhodily sem. Ke všem ostatním.

Chce se mi umřít, ale nejde to. Sice se pomalu budu zmenšovat, ale stejně tu zůstanu napořád.

Mé jméno je cit. Nikdo mi tak však už neřekne.

Jsem prázdný. Jsem pouhé nic.