NEZAŘAZENÉ KOUSKY
(Čekárna na zařazení)
2005-20??
 

Zmatek a stesk (4.1.2007)

Guarana že prý dává chuť do života.
Musela bych se jí předávkovat.

Pocit bezmoci u stromku se dvěma dárkama v ruce,
když každý jimi byl obložen jako bageta.
Pocit hořkosti v krku z nevolnosti,
kterou způsobila nemoc.
Pocit smutku o půl jedenácté večer po telefonním hovoru,
který oznamoval návštěvu veselí po dlouhé době bez mé přítomnosti.
Pocit nicoty v prázdné posteli.

Smutek – volume doprava.
Až praskly reprobedny
a valil se skrz zbytky neutěšený křik.

Krokodýlí slzy a posmrkané obrovské kapesníky.
Odeslání až na kraj světa.
Velké oči,
velká ruka,
co hladila.

Noční město.
Osvícená katedrála.
Mezi náma láska.
Pár decí vína.
Polibek.
A otevřená náruč.
A zase ty slzy.

Neporozumění.
Změna.
Vystřízlivění.

Tělo nikoho nechtělo k sobě pustit.
Odmítalo přijímat jakékoli zprávy ze světa jiných.
Nechtělo být udržováno,
ale naopak zničeno.

Alkohol, cigarety, slzy.

Acht,
sieben,
zechs,
fünf,
vier,
drei,
zwei,
eins…
zvony zvoní a tělo stojí na kraji všeho.

Ani by mu nevadilo kdyby tady nebylo.
Jen tak stálo a plakalo – stesk.
hybělo mu to, co letos ještě nemělo.
Jedno jediné slovo. Jen jedno.

První návštěva Tvého bytu (10.6.2006)

V městském šeru rozjasněné lampy mi hladíš ruce.
Ze starého amplionu - prý něco o muzice,
a lesk tvých očí
halí modrý stoupající dým.

"Co si dáš?", ptáš se mě.
A než stačím odpovědět,
s barevnými houslemi,
které visely na stěně,
přichází osamělý hráč,
co kdysi umělcem byl.

Zvadlá květina v jeho klopě
si pobrukuje zbytky Mozzarta.
A on chodí bytem, přemýšleje o životě,
a nakonec sám se pověsí místo houslí zpět.

Mávneš nad tím rukou,
položíš mi hlavu do klína,
rozpoutáš ve mně něhu,
obejmeš cit...

Ale mě už se chce spát,
tak až zase zítra,
až začnou zpívat ptáci,
a pod tvými okny projede první autobus,
který mě odveze do stanice Tebe.


Léto, podzim, zima, jaro a ty (20.11.2005)

Vzpomínám na léto, kdy se poprvé spojily moje rty s tvými.
Byly plné vášně, citu a poznání. Tenkrát jsi přišla v modrých
šatech a já si řekl, že s tou slečnou chci být už navždy.
Vzpomínám na podzim, když tvá chladná dlaň vklouzla do mé
a pod haldou listí jsme zanechávali své stopy, skoro tak
zmatené, které zůstaly na mém srdci.
V zimě jsi je pak objevila ve sněhu a nechala je praskat
do tiché zachumlané noci. Když pak začal znovu padat,
vpíjel se ti do vlasů a ty jsi vypadala jako zimní víla.
Vzpomínám taky na červené víno, Tvé oblíbené, které ti
pak zůstávalo v rozpraskaných rtech, jenž zničil vítr a
ty sis je pak mazala mandlovým balzámem.
A pamatuju si taky na jarní vzduch. Vše bylo tak jasné a čisté,
jako tvoje duše.
Jenže to všechno už jsou jen vzpomínky, které se nevrátí.
Ale jsou skutečné a to co je skutečné, zůstává.


Stahující provaz (8.8. 2005)

Ve veselých očích smutek,
v malém srdci obří lásku.
Nejraději bys někam utek,
ale věrnost mává na ocásku.

Po něze, pohlazení, kousku tepla toužíš,
ale zatím jen smrt na krku nosíš.


Odešel jsi (7.7.2005)

Chodím prázdnou ulicí
a v odrazu výlohy,
jenž nabízí potěchu pro oko
v podobě laciných obrázků,
vidím tebe.
Otočím se,
ale ty ses rozplynul,
jako cigaretový dým v kavárně,
kde jsem se do tebe znovu zamilovala.

Jdu tichým městem
a slyším,
jak říkáš „miluji tě“,
ale když se otočím,
je to jen přelud..
lámavá ozvěna z konce dne,
kdy jsem se ti naposled podívala do očí.

Uléhám do trávy
se zavřenýma očima
a cítím tvoje rty a doteky.
Naposledy je otevřu,
ale ty tu nejsi.

Nenávidím tě,
odešel jsi
a jen letmé ahoj
jsi adresoval do noci.
Nechci už být nikdy sama.
Naproti ti jdu v Evině rouše do neznáma..