BLÁZNIVÉ KREACE

© 2002

 

Cesta odněkud někam

 

Jedu autem opojnou rychlostí,

nevšímám si žádných zvláštností,

jedu, v hlavě pořád melodii mám,

jedu, jedu vůbec nic nevnímám.

 

Na semaforu blikla červená,

copak to asi zase znamená?

Jedu, slyším tóny mýho motoru,

jedu, jedu stěrač pohlcuje vzduch odporu.

 

Spěchám. Kam? To nevím sám,

Jen tu silnic pořád před sebou mám.

Právě kolem prošel chlápek v pyžamu

projel jsem a ten chudák spad na tlamu.

 

Vedle chlápka běžel pes v okovech,

chtěl ho zvednout, ale to nedoved.

Stromy, ptáci, věci… to všechno se mi směje.

Proč mě? Asi nevidí, co kolem se děje.

 

Jedu odněkud někam, kam nevím sám.

Chlápek v okovech, pes v pyžamu to před sebou mám.

Spěchám opojnou rychlostí,

blikám červenou zvláštností.

 

Stěračem vnímám melodii motoru,

vzadu před očima vidím nějakou mrtvolu,

řadím, jedu, brzdím

plynem svítím …


 

Chyba

 

Můj svět je plný chyb

A já jsem taky chyba.

Ta chyba přijímá noc

A den a dýchá.

Je někde pod srdcem a zívá.

 

Trápí mě za živa .

 

Nejsem tak silná abych tu chybu zazdila.

Když slova ze mě se hrnou,

Jako kdybych se vraždila.

 

Jako rosa a kámen připadá mi

Tenhle svět.

A já jsem jeho prdel

            A zároveň voňavý květ.


 

Démoni odejděte

 

Ty, tvore Smrtí stvořený,

Peklem navždy sevřený.

Já volám síly a moci tvé

Démoni odejděte.

 

Já nemám strachu, obavy,

Já nebojím se návnady.

Tu, kterou tobě předložím

Tu já teď k smrti odsoudím.

 

Tvá oběť nebude zbytečná,

Pro mě jen a jen výdělečná.

Tvá oběť přijde vhod,

Já budu pánem slov.

 

Slov temnotou provázejíc

Já snažím se ti jít vstříc.

Však ne,

nedokážu vám vzdorovat,

A proto démoni odejděte.

 

V mojí hlavě pořád jste,

A já nenacházím pokoje.

Život s vámi mě děsí víc a víc,

„Démoni odejděte!“ volám z plných plic.

 

Kdo teď jsem a co jsem zač?

Démonů smutek a pláč …


 

Cesta ze tmy

 

Podlahu zalévají světelné skvrny.

Ty skvrny zmáčejí zrezlý svět předstírání.

Proč všechno vypadá jak noc ?

Temnota mě pevně svírá.

Když chci oči otevřít,

Zase je všude kolem tma.

Nechci vědět, co bude dál.

Už nemám tu sílu.

Jakoby se v dálce někdo smál …

 

Z vrcholu až na dno

A ze dna až na vrchol.

Tak končím.

 

Teď už můžu oči otevřít,

Zdlouha se nadechnout,

Slunečního světla se nasytit

A zbavit se těch černých pout.

 


 

Láska

 

Potkala jsem pírko na louce,

bylo jemné, bílé a vznášelo se tak lehounce.

 

Začalo si se mnou hrát ...

Vítr mi ho chtěl odvát ...

 

Vzpomínám si, že bylo jaro.

Všechno kolem právě kvetlo.

Moje tělo to zaznamenalo,

když v závějí květin vzlétlo...

 

Letěla jsem nočním nebem,

všude kolem plno hvězd,

které chránil měsíc...

 

A v tu chvíli jsem pocítila něco moc krásného.

 

Celé tělo se mi chvělo

a já letěla výš a výš.

 

Ten pocit byl tak zvláštní a tak nezapomenutelný,

celý svět se v tu chvíli přestal točit,

čas se zastavil,

všechen šramot ztichl.

 

Slyšela jsem jen tlukot svého srdce.

Byl tak silný a tak hlasitý ...

A pak jsi přišel ty.

Něžně jsi se dotkl své princezny.

 

Přála jsem si,

ať slíbáš mi smutky z očí,

ať mě můžeš hasit ve své náručí,

ať ochutnáš mě jako dortíček s pralinkou,

s pralinkou malinkou, s náplní slaďoučkou,

chci zase být s tvou tvářičkou mlaďoučkou.

 

Jak ráda bych v nebi byla,

jak ráda bych na obláčku štěstí žila.

 

Je to však skutečnost nebo sen?

Musím se smát, vždyť je to láska jen.

 


 

Údolí vyschlých řek

 

Krajina, ležící mezi zemí a nebem,

Je temná nocí i dnem.

Území nikoho, území prázdnoty,

Území bez života, území němoty.

 

Slunce sem už nesvítí,

Žádný z ptáků už sem neletí.

Prázdné stíny umírajících stromů

Vhání chlad do chátrajících domů.

 

Žmolky bahna propletené do trávy,

Pryč jsou doby štěstí, lásky a slávy.

 

Kaluže vysychající špíny,

Hroudy zaschlé hlíny.

Země rozpraskaná žárem a bouří,

Země rozpraskaná slanou vodou z moří.

Utéci a najít ten správný lék?

To nemůžeš, neexistuje.

Jsi v zajetí Údolí vyschlých řek.